Filozofování o smyslu života

Tak mně někdy napadají otázky o poslání člověka. Možná vás taky někdy napadnou otázky typu, co tu vlastně děláme, proč tu jsme, ale taky, chováme se adekvátně? Proč, proč, proč, těch proč je od samého narození až do smrti člověka, tisíce. Dokážeme se nad těmito otázkami alespoň zamyslet? Dokážeme pak změnit své konání na základě poznání, které odpovědi přinesou? Další otázky.

Napadá mně jedna. Narodíme se a je to zázrak?

Máme tělo a něco jako duši, protože to tělo je živé, myslíme, takže se pravděpodobně nejedná jen o bezduchou hmotu. Tělo se vyvíjí, stejně jako duše (tedy naše mysl, chcete-li). Rosteme, pak stárneme, učíme se, pak moudříme. Během krátkého života vykonáváme různé aktivity, směřující k našemu rozvoji, každý člověk se rozvíjí jinak, právě díky charakteru těchto aktivit. Naše tělo je jako dar, který jsme dostali a jedinným smysluplným důvodem našeho života je starat se o ně. Mnoho z vás by mohlo se mnou polemizovat, vidíte smysl života v něčem úplně jiném. Možná máte pravdu, nebudu se s vámi přít, je mnoho pohledů na jednu věc, či situaci, každý může být správný, respektuji to. Podělím ses vámi o svůj pohled, pokud máte zájem. Domnívám se, že je povinností starat se o tělo i o duši, protože je to jedna spojená nádoba. Je-li churavé tělo je na tom duše taky tak a platí to i obráceně. Náš život je plný neodkladných záležitostí (práce, rodina…), to je smysl života s pohledu většiny lidí, je to však život sám. Ptá se někdo svého těla, jak je na tom? Co na to zacházení říká? Jestli se mu líbí to přehlížení, ta nedostatečná péče? Asi ne, že mám pravdu? Tělo se však po čase takového zacházení vzbouří, nazýváme to nemocí. Je naprosto jedno jaká nemoc nás postihne, příčina je pouze jedna jediná, my sami, ale co udělá člověk? Začne léčit příznaky, ne příčinu a diví se, že příznaky nemizí jsou tady stále, protože přetrvává příčina. Spoléhá se na pomoc ostatních a sám si pomoci nechce, nezmění své chování na základě odpovědi, kterou mu tělo dalo na otázku, jak se ti líbí, jak se o tebe starám? Jsme stále nemocní a opět se ptáme, proč a odpověď? Nejčastěji řekneme stáří, genetika, špatný vzduch, příčin spousta a řešení? Jak je tedy možné, že jsou někteří staří lidé, v dobré kondici, stárnou mnohem pomaleji než jejich vrstevníci? Když se vyjímečně člověk dožije vysokého věku a je v dobré kondici (adekvátně svému věku), považují ho ostatní lidé za exotickou raritu.

Problém dnešní generace je nedostatek normální práce, kterou lidé museli ve svém životě vykonávat a procvičovali tak celé tělo. Chůze, běh, přelézání,podlézání, šplhání, seskakování, zvedání, nošení, tahání, atd…. Těch činností je mnohem víc, vyjmenován je pouze zlomek pohybů,které vedou k tělesné zdatnosti a lidé je v minulých časech dělali denně. Byla to přirozená činnost o které nemuseli přemýšlet, dnes je také nenapadne, že jim právě tento pohyb chybí a musí jej nahrazovat jiným. Většinu různorodých pracovních aktivit nahradily jednostranné pohyby nebo činnosti, zejména ty, při kterých sedíme nebo stojíme ohrožují lidské tělo nejvíc. Nechci v žádném případě nabádat lidstvo, aby začalo dřít jako to bylo v minulosti u našich předků. Mechanizace vznikla právě proto, že práce byla těžká a lidé si ji chtěli zjednodušit, není to ale příliš? I tady by měla být nějaká harmonie mezi těžkou dřinou a absolutní mechanizací.

Řešení? Jednoduché – pohyb, odpočinek, strava, práce, rodina, všechno v harmonické jednotě, jedno bez druhého nemůže fungovat a jak ukazují zkušenosti NEFUNGUJE.

Pracujeme, staráme se o rodinu,říkáme „nemám čas jít cvičit, jít na masáž, jít na procházku, uvařit si zdravé jídlo“, protože…. Pak přijde bolest nemoc, obezita, psychické problémy, ztratíme práci, partnera, a dostaneme se do kruhu, litujeme se, jsme chudáci, proč se to muselo stát zrovna mně. Kdo nám pomůže? Nikdo!! Jen sami sobě můžete pomoci, starat se o sebe, mit se rádi, být v kondici, a celkově fit, můžete získat práci, partnera. Nikdo za nás nemůže zhubnout, doběhnout do cíle, naučit se cizí jazyk…. Kdo vezme do práce na pohled nemocného člověka bez kondice? Kdo si zamiluje negativního, psychicky rozhozeného člověka? Zase otázky. Hodiny a hodiny se dá na toto téma filozofovat. Podstata věci je stále stejná, máme se málo rádi, vymlouváme se, jsme líní pro sebe cokoliv udělat, přitom stačí jen tak málo, rozhodnout se a jít za svým cílem. Přeji hodně štěstí 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *